Cesta na pohovor
Bylo úterý 4.11. 2014 a já se rozhodla, že svého milého podpořím a pojedu s ním na pohovor na jednu nejmenovanou práci. Bohužel to místo bylo až za Prahou, proto jsem musela vstávat už o půl 4. Když jsem se blížila do České Třebové, napsala jsem Petrovi, že má nastoupit do třetího vagonu a sednout si někam doprostřed, protože je u mě známé, že já když nasednu na vlak tak nevím, kde sedím. Samozřejmě mi věřil a objevil tam. Celou cestu mi děkoval, že jedu s ním a že budu jeho podpora. Když jsme dorazili na určené místo tak jsem ho „poflusala“ pro stěstí dala mu pusu a odešla. Vůbec jsem nevěděla co mám dělat sama v neznámém městě. Jako každá žena využila volného času nakupováním. Ne že by mě to bavilo ale aspoň jsem si ten dlouhý čas nějak zkracovala. Po dvou hodinách se mi ozval, že má po všem. Domluvili jsme se na místě kde se sejdem a bylo už na čase, protože moje peněženka byla skoro prázdná a začínala plakat. Sešli jsme se a už jsem mu na očích viděla, že to má v kapse. Každý by mu to přál i já ale místo toho abych zvolala "supéééér" jsem začala brečet, že to bez něj nezvládnu. Ten pocit, že vy jste v Olomouci a on v Roudnici nad Labem je hrozný. Pořád se nějak podporuju a věřím, že to zvládnem a jednou budeme vzpomínat ve stáří na tento den.